Dům bytové kultury (Praha)

 obchod, cultural center / centre (en)

Mnohá díla vynikajících československých architektů, navržená na konci šedesátých let pro lepší příští, začala sloužit až jako nástroje normalizace. Navíc nástroje anonymní, neboť jejich autoři byli zhusta stiženi zákazem publikování. O deset let později pak hodnotu těchto staveb znovu popřela generace, opožděně reflektující postmodernu. Není divu, že je dodnes veřejnost nedokáže docenit, byť by je dávno přijala za své. Platí to zejména o obchodních domech, na které nyní dopadají nové praktické požadavky. A také o Domu bytové kultury na Budějovickém náměstí v Praze.
Architekta Věra Machoninová, laureátka letošní ceny Grand Prix obce architektů za celožitovní dílo, se proslavila především prací v tandemu se svým manželem, Vladimírem Machoninem /1, dbk ale patří k jejím samostatným pracem. V díle obou tvůrců je výjimkou také proto, že jeho realizace nevzešla ze soutěže, jak bylo tehdy téměř pravidlem, ale byla přímým zadáním investora. Věra Machoninová již v polovině šedesátých let vypracovala územní plán budoucího Budějovického náměstí a, jak vzpomíná v nedávno vydané knize rozhovorů /2, prodejcům nábytku ji doporučil tehdejší hlavní architekt města Prahy, Jiří Voženílek. V duchu doby měl dbk centralizovat prodej nábytku a bytových doplňků a nahradit špatně zásobovatelné malé prodejny po Praze. Návrh vyhrál v roce 1969 první cenu na Přehlídce architektonických prací. /3 (Onen územní plán není dodržen, pouze sousední budova ČS Pavly Kordovské z let 1992–94 jej respektuje.)
Přibližně od roku 1966 se v díle obou manželů začínají objevovat návrhy domů, které si lze představit jako jakési prostorové sendviče, vrstvy volného prostoru v podobě jakýchsi plochých kontejnerů, visutých na ocelové konstrukci. (Jde například o návrh hotelu na Pakrác nebo výpočetního střediska na Maniny.) Z tohoto rodu je i dbk, obsahuje však minimálně dvě nová prostorová řešení. Prvním jsou uzavřené betonové schodišťové věže, jež jsou odvozeny z Kahnových "obsluhujících prostorů", a jež mají u Machoninové corbusiérovské tvarování. Zrodily se při navrhování dbk v roce 1968 a později také ze tří stran obestoupily hexagonový půdorys Kotvy, navržené původně se schodišti uvnitř tří krajních modulů. Specifickým řešením dbk je posunutí jednotlivých podlaží proti sobě o polovinu výšky v řezu a jejich propojení velkorysou eskalátorovou halou. Výsledkem je prostor, který kontinuálně probíhá od nástupní úrovně stanice metra, která je součástí domu, až po hranu posledního patra. Plochu podlaží bych přirovnal k poskládané stuze - zdůrazňuji tím podobnost s některými dnešním realizacemi. Metaforou technicistního stylu stavby jsou pro mne kapotované výdechy ventilace, které mění vedlejší parkoviště na futuristický plechový sad. Dům byl navržen do posledního detailu a vybaven autorským nábytkem. Architektka Machoninová měla po pádu v nemilost v sedmdesátých letech dost času, aby si detaily a provedení domu ohlídala, a dbk se stal architektonickým a designovým celkem světové úrovně. /4
S napětím jsem očekával výsledek letošní první etapy rekonstrukce dbk, která nebyla autorce zadána, a kterou provázely zmínky o tom, jak se budova, navržená před ropnou krizí, špatně klimatizuje. Naštěstí se týkala jen toho nejnutnějšího. Neočistila ale interiéry od nekoncepčních improvizovaných doplňků, jen přidala další, tentokrát bohužel často výměnou za původní. Schodišťová hala přišla nejen o své nerezové zábradlí, ale především o jeden z eskalátorů a na něj navazující efektní světelnou lávku z pochozího skla. Do materiálově a barevně čisté struktury dbk vstoupil světležlutě natřený sádrokarton a ucpal přízemí a suterény. A co si myslet o natírání červeně mořeného dřeva na bílo? Vnějšek stavby byl zasažen výměnou prosklené stěny přízemí za barevně nevhodná, zelená dvojskla, kortenový plášť stavby zatím vzdoruje počasí i době. Ve druhé etapě dojde na horní podlaží domu, který čeká také "Rozšíření stávajících obchodních ploch a nová výstavba obchodních pasáží v -2. a -1. podlaží", "čímž získá příjemnou atmosféru".